Vystudovaný lesník, člen Ligy lesní moudrosti, utekl v roce 1951 před komunistickou vojnou přes nově vznikající železnou oponu. Byl zajat v ruské okupační zóně v Rakousku. Z vězení ho zachránil vyšetřovatel, uprchlý řecký komunista, který musel sám uprchnout ze své země. Se slovy každý má právo jít za svým štěstím, mu předal falešné doklady a poslal ho do americké okupační zóny na druhý břeh Dunaje.
Klen se chtěl odstěhovat do Austrálie a začít nový život tam. Po dvou letech v Rakousku se dostal do Kanady do Edmontonu, kde strávil zbytek života. Pracoval pro správu národních parků. Většinu času trávil v terénu a budoval turistické trasy. Celý svůj život žil woodcraftem, pořádal tábory pro děti. Ke sklonku života se mu povedlo založit kanadskou woodcrafterskou ligu. Té, nakonec odkázal i veškeré své jmění.
Kanadští woodcrafteři se rozhodli peníze darovat české Lize lesní moudrosti s přáním, aby zde vzniklo dílo, které bude Klena připomínat. Klenova bouda na Jahodině ve vrcholových partiích Krušných hor věříme naplní jejich přání a hrdě ponese jméno muže velkých skutků a vzpomínku na štědrý dar Kanadské ligy lesní moudrosti.
Příběh Zdeňka Fišera, jak jej popsal Aleš Sedláček, Tokaheya
Celý článek po úmrtí Klena na stránkách woodcraft.cz: ZDE
Vyprávěl příběh svého útěku, z tehdy již uzavřené republiky. Troufl si na přeplavání Staňkovského rybníku. Dále na jih, k Dunaji, již v Rakousku, putoval hlavně v noci. Orientoval se podle hvězd. Rakousko bylo tehdy rozdělené na okupační zóny. Až k Dunaji sahala sovětská. Kdyby byl chycen a identifikován, znamenalo by to velké problémy, patrně deportaci do Čech. Vězení, pracovní tábory, perzekuci. Utíkal z vlasti, nechtěl nastoupit na vojnu, nemohl se smířit s životem, který se zpronevěřil jeho ideálům. Nechtěl jakkoli podporovat systém, který porušoval základní lidská práva.
Pro jistotu s sebou neměl žádné doklady. Předstíral, že je rumunský dělník, kterého válka zavlekla do cizích zemí a vrací se klopotně domů. Tato teze měla jednu podstatnou trhlinu. V kufříku, který s sebou nesl a se kterým i přeplaval rybník, měl schovanou duchovní vzpruhu. Literaturu od Henry Davida Thoreau, Ernesta Thompsona Setona a podobných, woodcrafterům blízkých autorů. K Dunaji se mu nakonec povedlo doputovat. Dostat se přes širokou řeku byl ale problém. Mosty byly obsazeny kontrolními stanovišti, kde se bylo potřeba legitimovat. Nakonec byl zajat a odveden do vazby v ruské okupační zóně. Rumunský příběh nezabíral. Kufřík byl problém. Klen se domníval, že hra je u konce.
Vyšetřovatel mu přikázal aby se oblékl a vzal si do ruky kufr s věcmi. Odvedl ho ven a jeli společně k mostu přes řeku. Pak vytáhl nějaké doklady, podal je Klenovi a řekl, že mu přeje hodně štěstí. Klen stále nemohl uvěřit a očekával nějakou zradu. Zeptal se vyšetřovatele, proč to dělá. On mu odpověděl, že před časem utíkal, stejně jako on, z Řecka. Je přesvědčený komunista a doma mu začalo být dusno. Dle jeho přesvědčení má každý právo jít za svým štěstím. Klen nemohl věřit svým uším. Stále čekal, kdy se mu pod žebra zaryje kulka vystřelená ze služebního revolveru, co by prchajícímu zajatci.
V ruce držel nějaké doklady, přišel na hraniční kontrolu, ukázal je a strážník mu pokynul, že může jít na most. Tam jezdila tramvaj přes řeku. Nasedl a odjel na druhou stranu. Vystoupil v Linci v americké okupační zóně. Zde se šel přihlásit s žádostí o vystěhování. Pracoval v ženském klášteře jako údržbář skoro dva roky. Prodělal otravu dusíkatým hnojivem, které používal při údržbě klášterní zahrady a málem umřel. Z úřadu však nepřicházela stále žádná odpověď. Zkroušený Klen snil o Austrálii či jiných dalekých zemích. Těšil se na otevřenou krajinu, divokou přírodu. Nakonec se na úřad po úplném uzdravení vypravil osobně.
Paní mu řekla, že mu již poslali několik nabídek na adresu kláštera, ale že na žádnou nereagoval. Nyní přijímala přistěhovalce Kanada. Klen nabídku přijal. V klášteře zjistil, že sestra představená zadržovala korespondenci, protože si ho, co by levnou pracovní sílu, chtěla udržet co nejdéle. Za nedlouho přijel do své nové země. Do Kanady.
Celý svůj život strávil, dle svých představ. V divoké přírodě. Pracoval pro správu národních parků. Budoval stezky. Bylo to i blízko jeho vzdělání, byl vystudovaný lesník. Oženil se s Ywonee, pocházející z Anglie. Měli spolu dva syny.
Vysvětloval, že se stále cítí Čechem. Jeho okolí ho, jak už to prý u první generace přistěhovalců bývá, nikdy nepřijalo na úroveň rodilého Kanaďana. Nikdy díky své práci a způsobu života nenashromáždil velké materiální bohatství. Byl rád, že jeho synové jsou vystudovaní, a že slušně vydělávají. Pracují v technických oborech a nemá o ně starost. Klen během svého života stále toužil po pokračování v aktivní woodcrafterské činnosti. Zakoupil zemědělské pozemky v nádherné krajině v Britské Kolumbii. Chtěl zde pořádat tábory a nakonec i vybudovat českou vesnici. Aktivity v edmontonské pobočce svazu Čechů a Slováků v Kanadě, byl další jeho velký dobrovolnický počin. Právě děti krajanů tvořily jádro osazenstva jím organizovaných woodcrafterských táborů.
